Narodila se mi dcera. Před čtyřmi lety. Jsem člověk velmi citlivý a tak jsem z ní byl paf. Mrkal jsem na ni, smál jsem se na ni, vrtěl jsem jí prsty před obličejem, ale vcelku bez valné odezvy.
Vrátil jsem se tedy ke starým dobrým zábavám a čekal jsem, až dítě začne mluvit. Kojenecké období je prý doména matek a vztah otce k dítěti se vyvíjí až časem. Až začne dítě mluvit.
Konečně nadešel ten čas, ale dcera nejevila velkou ochotu diskutovat o stejných věcech jako já. Začal jsem tedy s věcmi jednoduššími, ale opět jsem narazil - to, co byla schopna pochopit, už dávno uměla. Uměla víc lidových dětských písniček než já - a když jsem se přece nějakou novou naučil, nebyla schopna ji po mém zazpívání opakovat, ač ty ostatní zpívala velmi čistě. Zrovna tak tomu bylo s říkankami, tanečky a různými dětskými hrami. Vzpomněl jsem si na několik pohádek, ale ty už taky znala a ještě mi vyčetla nepřesnosti.
Opět jsem tedy zapšknul, přenechal výchovu ženě a věnoval se zas mužným záležitostem. Jen matně jsem počítal, že snad koncem puberty nastane zase můj čas a poskytnu jí několik dobrých rad.
Ale jsem v jádru dobrák a nedokážu zůstat dlouho uražený. Dcera dostala teploty, rozbolela ji hlava, přidala se i zimnice. Přesto nebylo možno ji udržet v posteli. Žena odešla nakoupit a my jsme zůstali doma.
„Přečtu ti nějakou pohádku, chceš?”, povídám.
Dcera vyskočila metr do vzduchu, rozzářily se jí oči a hupsla do postele, ve které jsem zrovna ležel.
„Tak počkej, já najdu nějakou knížku, kde máš pohádky?.”
„V pokojíčku, ve skříňce.”
„A jakou chceš pohádku?”
„O Červené Karkulce a o Jeníčkovi a Mařence a a a o Smolíčkovi Pacholíčkovi a...”
„Počkej, to už všechno znáš nazpaměť, já ti najdu nějakou novou!”
Ale ať jsem hledal, jak jsem hledal, všechny pohádky už znala. Pak jsem našel ve velké knihovně Pohádky bratří Grimmů. Prolistoval jsem to, ale všechny se zdály nějak moc drastické. Musím ji přece vychovávat. A laskavě, kór když má horečku. Ale vem to čert, ještě vyleze z postele a začne mě shánět, radši jsem se k ní vrátil.
„Hele, tady ti dám nožík a ty ho zastrč někam do té knížky. Přečtu ti tu pohádku, na kterou to padne.”
Ani jsem nevěděl, že si dovede tak krásně hrát - kdybyste viděli, jak na mě ty horečnaté oči šelmovsky pohlédly a jak ten nožík vždycky zastrčila a zase vytáhla, aby nezvolila špatnou pohádku...
Konečně!
„Tak ...... no...... jmenuje se to ..... no tak já ti to přečtu. Byl jednou jeden člověk a jednoho dne za ním přišla Smrt. ... víš co je to smrt?”
Ta pohádka se jmenovala Poslové smrti. No říkal jsem si, snad to nebude tak hrozné. Když si to sama našla, přece jí nezkazím radost...
Nebylo lehké jí vysvětlit, co je to Smrt. Ale nakonec se to podařilo. Je překvapivě chápavá. Snad pomohlo, že už kupodivu věděla, co znamená umřít.
Již s jistou rutinou jsem vysvětlil, co je to posel. Něco jako pošťák. Nadmul jsem se pýchou, že sama řekla, že posel smrti je asi ten pošťák, co přinesl dopis s černým rámečkem, když umřel pradědeček z Libně.
No četl jsem dál. O tom, jak ten člověk nechtěl se Smrtí jít, a ona řekla, že přijde až v pravý čas, ale aby neřekl, tak pošle napřed své posly. Člověk žil spokojeně dál, až jednou onemocněl, měl horečku, bolesti hlavy, zimnici. Po nějaké době za ním přišla Smrt a řekla, ať jde s ní. Proč bych s tebou měl jít, vždyť jsi sama říkala, že pošleš své posly. No vždyť ano, vždyť jsem poslala, byly to přece ...
No, řekl jsem si, přece nemůžu tomu nemocnému dítěti říct, že to byla zimnice, bolesti a horečka. Musel jsem si tedy ty posly vymyslet. Trochu jsem se zapotil, ale nakonec z toho vyšla exkluzivní pohádka s dobrým koncem, ten člověk to uhádal a Smrt odešla s nepořízenou.
Vážení přátelé, ptali jste se, jaké byly první krůčky slavného pohádkáře. Bylo to tedy takhle.
A dnes, mí milí, můžu říct, že jsem převyprávěl nejen všechny pohádky bratří Grimmů, Andersena, Wilda, ale že nyní pracuji na ohromném projektu - Pohádky tisíce a jedné noci.
Dokonce si myslím, že by si mou péči zasloužily i mnohé tzv. světové romány, filmy, a nakonec umění všeho druhu.